|
Budu volat mám tě rád
A bílou křídou tvoje jméno
Budu na zdi psát …
/hudba Jiří Zmožek – text Pavel Kopta/
zpívá Radoslav Brzobohatý
na herecké desce Šel jsem světem
17.8.2006
O Radkovi Brzobohatém a tom pánovi v rezavém kabátě...
Na té herecké desce Šel jsem světem byla celá řada lidí, se kterými jsem měl v pozdějších letech možnost navázat přátelství.
Byl to především Radek Brzobohatý, se kterým jsme připravili koncertní program „Už mi, lásko, není 20 let“ a projeli jsme s ním celou republiku. Od Košic, kde jsme vystupovali v nabitém divadle, až po Cheb a všechny nejzažší konce tehdejší naší republiky. Nejvíce jsme vystupovali v Plzni, měli jsme tam v jednom roce snad 16 vystoupení.
Obdivoval jsem jeho střídmost před každým vystoupením. Zásadně si nikdy nedal ani slzu alkoholu před tím, než šel „na plac“. Byl absolutně dochvilný, vozil si s sebou texty nových rolí a pořád se v každé volné chvíli, když jsme byli na nějakém turné, učil ty texty. Měl skvělou paměť, a taky jsem obdivoval jeho skromný přístup ke každému, kdo ho kdykoliv a kdekoliv oslovil.
Abych na něj ale taky něco prozradil, tak nikdy si nevozil s sebou fotky a lidi po něm pořád chtěli, aby jim nějakou fotku podepsal. Udiveně se usmál a oznámil jim, že žádnou nemá.
A pak jim se svým láskyplným a milým úsměvem podepisoval co bylo zrovna po ruce, nejvíc dětem památníky.
Pane Zmožek, bylo to jak sluníčko …
No a když už jsem prozradil, že Radek Brzobohatý si nikdy nenosil fotky, tak já taky ne.
Ale on je přece jenom fotogeničtější a po mně nikdy nikdo ani moc fotky nechtěl.
Ale pro podpisy si chodili vždycky.
Taky nám nosili květiny a většinou to byly ženy, které přišly na vystoupení i několikrát za sebou.
Pamatuju si jednu ženu v Plzni, jak v divadle vždycky seděla ve čtvrté páté řadě a měla na klíně takovou červenou květinu, myslím, že kal se tomu říká, nebo jak. Vím jenom, že to dlouho vydrží, taková červená lakovaná květina, viděl jsem to na hřbitově.
A takovou květinu mi vždycky nosila jedna žena v Plzni.
Jak seděla v té čtvrté nebo páté řadě, tak vždycky byla na začátku jak kdyby ji vyndali z rakve. Když přišla na to představení, byla vždycky taková bledá, zelenošedá, bez života.
A jak Radek začal vyprávět všelijaké ty zábavné historky a začali jsme zpívat, tak ta paní začala dostávat barvu a po první půlce už to bylo lepší. Ke konci už se vždycky šťastně usmívala a pak přišla k šatně a strašně mi děkovala za ty písničky, a že jí to vždycky dodá takovou novou sílu a radost.
A za 14 dní tam seděla znovu a zase měla tu samou barvu jak minule na začátku představení a zase přišla s tou samou květinou k té šatně a tak to bylo několikrát do roka.
Říkal jsem si potom, jestli nejsem takový utěšitel na pár minut. No ale víc jsem pro ni tenkrát neměl. Pár písniček pro potěšení duše.
Ale zpátky k těm Radkovým fotkám.
Hráli jsme tenkrát dvě představení v divadle v Kutné Hoře.
Bylo tam tak 2x 500 lidí a když jsme skončili, tak jsem se cítil jako vymačkaný citrón (teď jsem si uvědomil, že ani nevím, jak se vymačkaný citrón cítí).
Bylo asi půl desáté večer a před šatnou stálo plno lidí, že si půjdou pro podpisy. A já jsem se tenkrát cítil strašně unavený.
Celou tu scénu, všechno, jak se to stalo, mám teď před sebou a jestli to bude číst ta paní uvaděčka, co hlídala u šatny, aby tam ty lidi hned nevtrhli, tak může potvrdit, že to, co teď napíšu je všechno pravda.
Paní uvaděčka teda otevřela dveře té šatny a ptala se, jestli může pustit ty lidi na podpisy.
Já jsem měl natažené nohy na židli před sebou a potřeboval jsem aspoň pár minut na odpočinek. Ale lidí tam bylo moc a protlačili se do té šatny přes tu šatnářku.
Já jsem seděl blíž ke dvěřím, přímo naproti těm lidem, jak vcházeli do té šatny.
Jak tak šli proti mně, abych jim podepsal desky a památníky, tak mě napadlo, že je přepošlu za Radkem a jak se bude vymlouvat, že zas nemá žádné fotky, tak se to trochu zdrží a já budu moct ještě chvilku odpočívat.
A jak šli ty lidi proti mně, tak jsem jim ukázal na druhou stranu šatny a celého toho podepisovacího hada jsem odvelel k Radkovi.
A pak se to stalo.
Asi pátý člověk v té řadě, měl asi tak 35 roků, byl oblečený do takového rezavého, trochu přišpiněného kabátu, byl zarostlý, jakoby tak trochu nedomytý a působil na mně odpudivým dojmem.
Jak jsem se na něj podíval, tak jsem si řekl – no ještě tys tu chyběl.
Ten člověk šel takovou šouravou chůzí a tiše v té řadě k Radkovi, neměl nic, žádnou desku, žádný památník, jen ten rezavý, trochu přišpiněný kabát.
A pomalu se ten podepisovací had otočil od Radka ke mně a ta řada se posunula a já jsem podepsal asi dva památníky a dvě desky a přišla řada na toho v tom rezavém kabátě.
Jak jsem tak cítil k němu ten odpor, tak on se ke mně jen tak sklonil, nic nechtěl a jemným hlasem povídá – pane Zmožek, bylo to jak sluníčko. A šel dál. Zastyděl jsem se a dodnes slyším jemný tón jeho hlasu - … bylo to jak sluníčko…
Budu volat mám tě rád
/hudba Jiří Zmožek – text Pavel Kopta/
zpívá Radoslav Brzobohatý
na herecké desce Šel jsem světem
Když vozy tramvají
Se městem míhají
A zvoní
A světla do louží
Se měkce pohrouží
Tak vím
Že chtěl bych s tebou jít
Jak loni
Být pražským chodcem zvídavým
Jenž občas zatouží
Být chodcem vítaným
Tvé kroky odráží
Zdi dlouhých pasáží
I dvorů
Já hledám přesto dál
I v šeru katedrál
A sním
Že jako světlem reflektoru
Ti jednou všechno objasním
A proto čekám dál
Až můj krok splyne s tvým
Budu volat mám tě rád
A bílou křídou
Tvoje jméno
Budu na zdi psát
Budu volat mám tě rád
Ty chvíle přijdou
Kdy se nám zas
Bude krásně spát
Když ranní ulicí
Dva vozy kropící se šinou
Tak šedé svítání
Mě domů zahání
Jdu spát
A je to jenom tvojí vinou
Že stane se co má se stát
Zas půjdu ulicí
A třeba tisíckrát
Budu volat mám tě rád
A bílou křídou
Tvoje jméno
Budu na zdi psát
Budu volat mám tě rád
Ty chvíle přijdou
Kdy se nám zas
Bude krásně spát
Budu volat mám tě rád
Ty chvíle přijdou
Kdy se nám zas
Bude krásně spát
 | |
|
